Špičkový mineralog zemřel v koncentračním táboře

Přírodovědecká fakulta byla mezi čtyřmi zakládajícími fakultami Masarykovy univerzity. Stejně jako ostatní využila při svém založení pomoci profesorů především z pražských škol a jedním z nich byl i mineralog a petrograf Vojtěch Rosický, který na nově vzniklou univerzitu přišel v roce 1920. Osudovým se mu ale jako aktivnímu odbojáři stal střet s nacisty.

Významný meziválečný vědec se narodil v roce 1880 v Praze a po gymnáziu se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval přírodopis spolu s matematikou a fyzikou. Brzy ho zaujalo studium minerálů, především jejich struktura, a začal se věnovat také krystalografii.

Po studiích působil jako středoškolský profesor na pražských gymnáziích a věnoval se také vědecké práci. Po příchodu do Brna dostal na Masarykově univerzitě místo řádného profesora a stal se také ředitelem mineralogického a petrologického ústavu.

Do své nové role se zabral a podařilo se mu ústav brzo zařídit knihami, přístroji i originální genetickou sbírkou minerálů, která neměla ve světě obdoby. Spolupracoval s řadou institucí i sběrateli a pořádal exkurze za minerály do blízkého i vzdáleného okolí. Je mimo jiné objevitelem tří nerostů s názvem preslit, ultrabasmin a epidesmin.

V roce 1922 byl zvolen děkanem přírodovědecké fakulty a v letech 1925 až 1926 zastával také funkci rektora Masarykovy univerzity.

Věnoval se i dění mimo univerzitu, byl například aktivním sokolem. Jeho smysl pro pravdu, svobodu a mravnost se mu ale stal osudným. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 se přidal do odbojové skupiny brněnských vysokoškolských učitelů, která byla koncem roku 1941 odhalena gestapem.

Profesor Rosický byl zavřen v Kounicových kolejích a začátkem dalšího roku odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde po krutém zacházení 9. února zemřel. V Brně jeho osud připomíná i stolperstein, tedy kámen zmizelých, umístěný v Drobného ulici u lužáneckého parku, kde bydlel.

Jeden z jeho žáků Josef Sekanina na něj po letech vzpomínal takto: „Musím vydat svědectví, že to byl muž svrchovaně čestný, přímý, nebojácný v hájení svého přesvědčení, vysokých zásad morálních i intelektuálních, který nám může i být i dnes v lecčem příkladem.“